1. Jak jsem se ke koním dostala
Všechno z toho, co píšu, je pravda. Nenadávejte mi prosím, že jenom urážím a pomlouvám, jsou to mé zkušenosti a názory...
Asi každý si na začátku položí otázku: Jak jsem se dostala ke koním? Jednoduše.Vlastníme chalupu ve vesnici Hudčice u Příbrami, kde trávíme každé léto. Vedle Hudčic, asi o 3 km dál, se nachází další vesnice jménem Martinice. V Martinicích je známý areál Equitana pořádající mistrovství ČR v parkuru. Už asi od pěti let či dříve jsme tam chodili se dívat na závody, hladit koníky a občas mě i povozili. Hrozně se mi to líbilo a chtěla jsem začít jezdit-ale řekli mi, že berou děti na výcvik až od dvanácti a má to smysl od deseti. A tak jsem mezitím zkoušela různé jiné sporty, jako tenis, florbal, plavání, aerobik, kolečkové brusle apod., ale nikdy to nebylo to pravé, vždy mě to přestalo po chvíli bavit. Až v létě 2012 (tehdy mi bylo 11 let) mě poprvé vzali v Equitaně na jízdárnu a nechali jezdit samotnou...Jela jsem na hnědé kobylce ČT Ritě a nikdy na to nezapomenu (i když byla líná :-) ). Než jsem ten den usnula, cítila jsem, že v mém životě začíná něco nového. Další den jsem měla starého vraníka A1/1 jménem Lokargon, byl chodivější než Rita a taky úžasný...Zajela jsem si tam asi dvě další lekce a potom už skončily prázdniny. Hledala jsem ježdění v Praze (Martinice jsou od Prahy asi 45 min. autem) a našla JK Epona...